Mírův den

Tento den ještě neskončil, ale už máme plno zážitků. Teda spíš Mira. Ráno se probudil a zjistil, že moje zažívací potíže se přesunuly k němu. Šli jsme do restaurace, tam kde jsme byli večer, se nasnidat. Výborná palacinka s nutelou a bananem. Dnes máme na obzoru pouze jeden malý cíl. Chrám na druhé straně městečka. V půl třetí jsme tam ještě nedošli. A poslouchejte proč. Jen co jsme odešli ze snídaně, přišla na Míru potřeba. Zalezli jsme do nejbližší restaurace a dali si pití. Pak se stavili na hotelu pro prasek a opět vyrazili. Pomalu jsme se blizili k tomu posvatnemu rybníku, až Mira kousek před ním šlápnul tak luxusně do čerstvého kravskeho lejna, ze mu to osplouchlo nejen sandalu i z boku, ale i nohavici. Tfuuj. Rychle k rybníku. Ovšem na začátku schodiště k rybníku jsme si museli sandály sundat. Neprošlo Mirovi ke nést ani v ruce. Když ale došel na betonek, který už splývál s hladinou, ujely mu nohy a byl skoro po prsa ve vodě. V posvátné vodě. U pásu kapsicka s telefonem a pasem, přes rameno foťák. Rychle vyskočil a vše se naštěstí rychle zachránilo. V tu chvíli Ho začali obtěžovat místní výběrčí náboženského poplatku. To byla panečku show. Skoro mo tekly slzy po tváři. Ještě teď, když to píšu, dostavám záchvaty smíchu. Vrátili jsme se zpět na hotel a Mira pere. Já se stále smeju. Teď už prý půjdeme k tomu chrámu vychytraleji, říká Míra.

Na potřetí už to dopadlo. Chrám teda nic moc, a hlavně s porovnáním toho, co to stalo za úsilí. Teď večer jsme byli na "štědrovečerní" slavnosti na hřišti. Byla to zajímavá pohádka, spíš komedie završena ohňostrojem. I od Lampiona by se mohl učit. Byli jsme sice dost daleko, ale strach jsem trochu měl. Vyvrcholilo to upálením asi 5 metr. panáka. Shořel asi za minutu. Mira to má na videu. Fakt hustý. Teď už jdu spát, snad se mi nebude promítat ten obrázek, jak Mira šlápnul do toho kravince. Amazing.

Cesta do Pushkaru

Máme rezervovana místa ve sleeperu. Vyplatí se to i na cestování přes den. Ráno jsme se dospali a zbylou dobu asi do dvanácti jsme prolezeli. Celkem asi šest hodin. Pak jsme prestoupili na bus a asi za půl hodiny jsme byli v Pushkaru. Je to menší městečko s posvátným rybníkem uprostřed.

Dnes mám dietu. Pouze sušenky a suchou rýži. Na západ Slunce se jdeme podívat na jeden kopec poblíž. Je to poutni místo a celou dobu vedou nahoru schody. Západ byl ale nádherný. A kolem byly opice, plno opic. Cestou dolů jsme se zastavili na výborný Masala čaj u jednoho typka v krámku. Bylo to moc fajn a nakonec nás na motorce popovezl do jedný restaurace ke svymu kamosovi. Tam jsme si dali večeri a kolem divadla na ulici šli domů. indické divadlo je velký zážitek. Mělo to náboženský podtext, po jevišti se standartne pohybovali 1-2 režiséři a hudba se zpěvem byla reprodukovana z amplionu. Hrůza! O něco zvucnejsi a podstatně hlasitější je hudba u našeho hotelu. Lidé tam tancuji s takovými klaciky tanec podobný mazurce. 10 minut jsme to pozorovali a pak šli na pokoj. Tady to teď posloucháme a budeme ještě asi další tři hodiny.

Jodpur a palác s pevností

Ráno nejdřív frčíme Riksou na ohromný palác na druhou stranu města. Je ohromný, několik křídel, 15 zahrad a pár nádvoří. Pustili nás pouze do jedné části, dali si ovšem ale záležet. Všude čisto a plno tabulek s informacemi. Pak jedeme zase domů. Já si jdu vykonat potřebu a dále pokračujeme na pevnost nad městem. Asi jako jediný trotlove jdeme pěšky. Přitom to není ani moc daleko ani moc do kopce. Cestou jsme si prohlidli menší palác a pak už rovnou do pevnosti. Procházíme trasu, co jsem šel včera, ale pokračujeme dále. Ženy mají koridor po hradbách, muži po nádvoří. Taky se těšíme mcs hradby a na rozhled. Když už to vypadá, ze jsme na hradbách, je tam pouze jakési poutni místo a musíme zase po nádvoří zpět. Paráda. Nakonec na jednom místě jsou policisté shovívavý k turistům a pouští nás se podívat na hradby ze ženami. Dále už jenom sbihame druhou stranou do města a jdeme směrem domů. Procházíme tržnicí, ze si koupíme kalhoty, abychom dokonale zapadli mezi Indy. Já si vybral docela rychle, ale Mira a nakupování je horor. Horší jak ženská. Nakonec ale máme gatě oba. To se tam ale Mira musel ještě 2x vracet.

Výlet do pouště

Ráno jedeme na bus a vyrážíme směrem do městečka Osiyan. Cesta netrvá dlouho. Nejdříve jdeme do místního chrámu. Jelikož je tu místní festival, něco jako Vánoce a podle Hinduistickeho kalendáře se zde píše rok 2068, do chrámu mířily stovky lidí. Potlačili jsme se davem ale nakonec jsme šli rychle zpět.

Další zastávkou byly písečné pouštní duny. Když jsme tam sli, tak se s námi spřátelila celá jedna velká rodině z chyse. Dále s námi pokračovali 4 děti a provazeli nás po písku. Ukázali nám plno věcí, třeba ve který díře v písku bydlí hodně jedovatej had a ve který chysi sídlí místní hudební skupina. To bylo docela zajímavý, máme videa. Nakonec nás dovedli k velbloudovi a nechali jsme se kousek svézt. Bylo to dost dobrý. Já s Mírou na jednom velbloudu. Chudák. Pak už jsme jeli zase zpět. Poslední večeře v Jodpuru a ráno v sedm vlakem do Ajmeru a ještě kousek busem do Pushkaru.

Jodpur - jdu na výzvědy, Míra leží

Do Jodpuru jsme dojeli v naprostým pořádku a na čas. Míru jsem musel budit, ze jsme v cíli už v 8:00. Našli jsme hotel ve starým městě a Míra si leze do postele a jde se kuryrovat. Já mám důležitý úkol. Okouknout okolí a zjistit zajímavostí. Město je jako každý jiný Indický město. Smrad, organizovaný chaos, bordel a troubení. Co je ale nad městem, to stojí za to. Na skále na kopečku je postavená ohromná pevnost Meherangarh. Barva tmavě hnědá, cihlova. Prvních 40 minut se po městě jen tak prochazim, další dvě hodiny by se dalo říct, ze bloudím. Občas mezi baráky se zorientuji podle pevnosti po pravé ruce. Zvláštní bylo, ze mi přišlo, ze jdu stále rovně a najednou byla pevnost po ruce levé. Zkrátka a dobře, podařilo se mi vrátit zpět do hotelu. Chvíli odpočinku a pak druhým směrem. To jsem došel až k pevnosti. Plno turistů a možná i víc policistů. Nevím k čemu, ale jsou tu kasy pro zakoupení lístku, ale nikde to nikdo nekontroluje. Tak to není lístek potřeba. Téměř celý jsem si to prošmejdil, okouknul a zjistil postup na zítra pro Míru. Teď sedíme na střeše hotelu a díváme se na krásně osvětlenou pevnost v Jotpuru - Meherangarh.

Vlak do Delhi

Mistenku máme a sedíme ve vlaku. Naštěstí je poloprázdný, na indii nezvyklé, tak rychle ulehame do třetího patra sleeperu a usiname. Vlak už na začátku měl skoro hodinu zpoždění. Měl vyjíždět ve 23:20 a přijet do Delhi ve 12:30. Náš další pripoj z Delhi do Jotpuru jede až ve 21:15, takže fura času na přestup a ještě tam musíme něco zařídit.

Ráno, když jsem se probudil, tak Mira rika: moc tě nepotěším, moc jsme toho neujeli. Každou chvíli jsme někde stali.
Nejspíš jsme se dostali mimo grafikon a tak všude musíme někoho pouštět. Chvílemi to vypadá, ze poustíme i cyklisty. Zjišťujeme, kdy budeme v Delhi. Prý v 17:00. Paráda. Ještě, ze jsme ve sleeperu a jsme tu 3 na 6 postelí. Mirovi není úplně dobře a tak si udělal nemocniční lůžko ve 3. Patře. Já ležel v 1. Patře a kontroloval situaci na trati. Dopoledne to šlo, odpoledne to už byla otrava a když jsme posledních dvacet km před Delhi jeli hodinu, tak už to lezlo pěkně na mozek. A to jsme ještě přišli na to, ze jedeme na jiný nádraží. Nakonec prijizdime do Delhi po šestý hodině. Rychle zjistit jak se dostat do New Delhi, tam vyřešit problém s telefonem, koupit tašku, strčit nepotrebny věci do úschovy, najít další riksu a dostat se do Old Delhi na vlak do Jodpuru. Celý to stihame v neuvěřitelným tempu. Vlak jsme stihli o sedm minut. Uff. Na to, ze jsme měli mít v Delhi celý odpoledne, tak to vyšlo taktak. Moc jsme nepočítali, ze vlak bude mít šest hodin sekeru. Teď sedíme v dalším sleeperu, jedeme na čas a vlak je plný Indu. A naštěstí docela příjemných.

Cesta do Delhi

Mira v noci nasadil moji taktiku. Oba spíme oblečený víc, než jsme spali ve 4000 m.n.m. v horách. Ale i tak děláme několik zátahu v noci na ty bodavy svině. Pak vždycky ruce a hlavu do spacáku a rychle usnout, než se vyroji noví.

Ráno balíme věci a vyrážíme směrem na hranice. Nejdřív busem, pak kousek tagem. Na hranicích jedno razítko, ze opoustime Nepal a druhý razítko jinde ze jdeme do Indie. Hned pak chytame Jeep do Gorakhpuru. Je to klasický Jeep pro 7 lidí. A dokud nás v tom nejede 15, tak se nikam nejede. A my jsme poslední dva. Za dvě hodky jsme dojeli do Gorakhpuru a shanime mistenku do nočního vlaku do Delhi. Na nádraží se po asi půlhodině hledání dozvídáme, ze ten office je asi 500 m od nádraží. Lístek jsme sehnali a teď čekáme v restauraci na střeše jednoho hotelu naproti nádraží než pojede vlak. Jede až skoro o půlnoci. Ve vlaku už snad nebudou komáři a na lehatku se tam krasne vyspime.